Výzva Nory Fridrichové ženám: Muži to za nás neudělají

Většinou rozhovory s úspěšnými ženami začínají otázkou: „Jak zvládáte sladit práci a rodinu?“ Ale váš muž Robert Záruba je také vytížený novinář, takže by mě zajímalo, jak zvládá rodinu a práci skloubit on.

Myslím, že tohle rozdělení rolí jsem ve svém případě úplně nezvládla. Leží to víc na mně a v poslední době mě to začíná už opravdu iritovat. Jenže je trošku pozdě to řešit, ostatně jsem si to takhle nastavila sama. Na druhou stranu už jsou teď dcery větší, takže to jde snáz než dřív. To je typický úděl českých žen, že máme špatně vychované muže. Dělaly to tak naše matky, když na sebe braly větší díl starosti o rodinu, a děláme to podle mě i my.

Jedna moje kamarádka říká, že nadějí v přenastavení rolí ohledně péče o rodinu a domácnost jsou samoživitelky, které vychovávají syny. Ty nemají jinou možnost než chlapce naučit, jak se o sebe postarat, a oni pak tohle uspořádání přenášejí do svých rodin, když se stanou otci. Souhlasíte?

Nejsem socioložka, ale vnímám, jak žije generace mileniálů, a mám kolem sebe taky děti samoživitelek. Cítím v nich velký potenciál, jsou to často rváči. Pocházejí z nuznějšího prostředí a mají trochu jinak nastavené hodnoty. Jenže mají také mnohem míň příležitostí. 

Prostředí samoživitelek znáte dobře, věnujete se dobročinnosti ve spolupráci s řadou organizací, které pomáhají osamělým rodičům. Jakou od nich máte odezvu?

Během koronakrize jsme organizovali pro potřebné samoživitelky nákupy potravin a drogerie, protože často nemají ani na jídlo pro děti. Mimo jiné jsem jim nabízela zdarma online konverzace v angličtině a němčině, ale zájem o ně byl minimální. Trochu mě to mrzelo, říkala jsem si, že nákup přece není to jediné. Jako by si některé matky kladly malé cíle. Ptala jsem se sama sebe, jestli je nekladou i svým dětem. Podobně když jsem nabídla dětské knížky, hlásily se úplně jiné ženy než ty, které chtěly nákupy. Napadlo mě, jestli vnímají, jak je vzdělání důležité. Tím nechci říct, že na to kašlou. Možná je zkrátka sociální rámec něco daného, co jejich děti nemůžou překročit.

Tohle chování popisuje mnoho sociologických studií. Pokud žijete v kultuře chudoby třeba už několikátou generaci, nevidíte ve vzdělání smysl. Víte, že se z nouze a ze sociálně vyloučeného prostředí prakticky nemáte šanci dostat.

Myslím, že to je mylná představa. Třeba by se z chudoby dostali. Znám jednoho kluka, který je synem samoživitelky, a ten naopak chodil na brigády a snažil se dostat na vysokou, aby ten stín překročil.

Váš pořad 168 hodin se od začátku věnoval spíš politickému dění. Reportáže o sociální problematice se začaly objevovat až v posledních letech. Souvisí to s tím, že se vám narodily děti a začala jste být na tahle témata citlivější?

To je zajímavá otázka. Ten pořad měl za dobu své existence různé tvůrce a každý do něj přinesl svoje témata. Pravdou je, že jsou mi sociální témata blízká a zároveň je mi blízký styl novinařiny, kterému se v angličtině říká advocacy journalism. Znamená to obhajobu nebo obranu slabého před silným, před systémem, státem nebo před velkou firmou, která dělá nějaké nepravosti, protože je vůči jednotlivci v lepší pozici. Je pravda, že když jsem nastoupila zpět po prvním porodu, začala se ve 168 sociální témata hodně objevovat.

Přinášejí ženy do veřejného prostoru jiná témata, protože jsou ženy?

V redakcích je ženský element strašně důležitý právě proto, že ženské vnímání světa, ženský pohled se zaměřuje na jiný typ problémů, otevírá přesně ta témata, o kterých mluvíte.

Tedy takzvaná měkká témata jako zdravotnictví a sociální problémy. A o „tvrdých tématech“, jako je politika, kriminalita a ekonomika, většinou píší muži, že?

Tímhle rozdělením už naznačujete, že muži se o ta měkká témata nezajímají. Jenomže se jich naprosto bytostně dotýkají už jen proto, že i oni mají rodiny nebo se někdy dostanou do nemocnice. 

Speciálně v české žurnalistice je hodně žen na nižších pozicích, což kopíruje i situaci ve společnosti. Čím výš, tím méně žen. Čím to je?

Proč nemáme tolik expertek na rozpočet a každá druhá děláme sociální témata? Možná to vychází z nějakého tradičnějšího rozdělení rolí. Přestože ženy ve společnosti početně převládají, v politice jsou zastoupeny ani ne třetinově. Nevím, čím to je. Já sama nejsem člověk, který by neměl tah na branku, nechci si stěžovat na nedostatek příležitostí, ale o společnosti to něco vypovídá. 

Měly by tedy ženy mít větší zastoupení na veřejnosti nebo v rozhodovacích funkcích?

Když se podíváte do adresáře kontaktů v České televizi, naprosto v něm dominují muži. Já se u nás v redakci pokouším hledat expertky, abychom neměli na obrazovce moře mužských hlav. I esteticky to vypadá divně, jako kdyby ženy opravdu jen seděly doma a vařily dětem kašičky. Expertky tu jsou, jen je třeba přestat uvažovat stereotypně. Tím nemyslím na nějaké umělé kvóty, jde jen o to, ukazovat svět pestřejší, než jak jsme ho líčili dosud.

Jaká jste vlastně šéfka? Jste jako žena a matka malých dětí vstřícnější k podřízeným kolegyním, které také mají děti?

Televizní žurnalistika je velmi specifická práce, a zvlášť v našem pořadu. Když mi zavolá reportérka, že má nemocné dítě a nemůže přijít do práce, je to obrovský problém, protože za ni nemám záskok. V našem pětičlenném týmu je to složité. Opakovaně jsme na to naráželi a neuměli najít řešení, nemám v rezervě někoho, kdo by čekal doma a naskočil, kdykoli je potřeba. Vždycky jsme se snažili najít jiné řešení, třeba že by pohlídal manžel nebo někdo jiný. Ve zpravodajství, kde je větší tým lidí, se to řeší snáz.

Jste novinářka s dlouholetými zkušenostmi, takže máte srovnání. Dovolí si politici k novinářům víc než dřív?

Připadá mi, že politici od nás novinářů očekávají devótnější přístup, než bylo zvykem. Jako kdyby to byli lepší lidé, ke kterým si nemůžeme dovolovat asertivní tón. Trochu se bojím, jestli na to naše profese nezačala přistupovat. Málokdy jsem svědkem konfrontačního rozhovoru, kdy dojde i na nějaké emoce, protože se politik dostane do úzkých. Ani v televizi nebývá pravidlem, že by politik dostával nepříjemné otázky na tělo. 

Znamená to, že novináři jsou k politikům méně kritičtí, než bývali?

Zdá se mi, že ano. Třetina médií patří přímo premiérovi této země a troufnu si říct, že dohromady polovina médií je vůči němu vlídnější, to je patrné. Prostor pro svobodnou žurnalistiku se nám tady najednou během několika let poměrně dost zúžil. Do toho fungují sociální sítě, kde si politici vytvářejí svoje alternativní komunikační kanály. Třeba SPD komunikuje se světem zcela mimo oficiální tiskové konference, jen na sociálních sítích, novináře nepotřebuje.

Vraťme se od politiků k ženám. Mají stejnou startovní čáru jako muži?

Vlastně to máme ještě lepší, protože se celou základní školu učíme líp než kluci. Ale pak se něco stane a holky to zabrzdí. Možná je to tím, že se stáváme mámami a nemáme tolik času budovat kariéry. A možná nám společnost tak, jak je nastavená, nenápadně vysvětluje, že na tohle už prostě nemáme – a my na to přistoupíme a přijmeme, kde je naše místo. 

Nesouvisí to se školstvím a se systémem jako takovým?

To je možné. My doma s dcerkami hodně čteme. Teď shodou okolností několik hezkých knížek o ženských hrdinkách, třeba Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky. A starší dcera přišla s tím, že chce být vědkyní. To mě překvapilo a měla jsem z toho obrovskou radost, protože v rodině žádného vědce nemáme. Myslím, že za to můžou právě tyhle knížky, protože v nich čte o ženách, které překonaly hranice své doby. 

Mám pocit, že pravidla ve společnosti a politice nastavují spíš muži než ženy…

Přiznám se, že mně tohle zjevné nastavení pravidel moci nevadí. Já je totiž ráda překonávám. O to lepší pocit pak mám, když se mi to povede. 

Jenže kolik je nás takových, které se vůči pravidlům nastaveným muži vymezujeme?

Dost málo, když se podíváme na zastoupení žen ve veřejném prostoru. Ale já si na to nechci stěžovat, pro mě je to naopak výzva. Když budeme dokola říkat, že je to špatně, tak to nikdy nezměníme. Muži to za nás neudělají. My už máme určité postavení, tak se pojďme starat o ženy, které jsou na tom hůř. Chci se pokusit překonávat tyhle hranice a motivovat ostatní, aby nabraly sílu. Ne sedět a naříkat, že je to nespravedlivé. Ano, život je nespravedlivý, ale když o tom budeme pořád dokola jen mluvit, nezměníme to.

Takže bychom se měly my ženy víc podporovat?

Určitě. Protože v ochotě táhnout za jeden provaz máme opravdu deficit. Vždycky je dobré začít ve vlastních řadách. 

Nemůže stát pomáhat i jinak než penězi?

Může předškolní docházku přizpůsobit tak, aby mohly maminky samoživitelky zároveň pracovat a měly šanci dát děti do státních, ne do drahých soukromých školek. Nebo může daňově zvýhodnit firmy, aby pro ně bylo zajímavé nabízet víc polovičních úvazků. Možností je mnoho, nemusíme se bavit jen o penězích.

O chudobě a špatné situaci samoživitelek se píše léta a situace je pořád stejná. Proč?

Část lidí se domnívá, že chudí jsou nějaký poddruh, který tady někde vedle nás žije, typicky na ubytovně nebo na kraji města, a vlastně se nás netýká. Ale příběhy samoživitelek dokazují, že se to může stát úplně každému. Když se podíváte na bezdomovce, často to jsou bývalí podnikatelé, i velmi úspěšní lidé, kteří vinou okolností, třeba tragického úmrtí v rodině, nemoci nebo rozvodu, skončili na ulici. Pád na dno může být hodně rychlý. Mezi samoživiteli je hodně vdov a vdovců. Nejsou to lidé, kteří by si svoji situaci zavinili sami, jak se o nich často říká. Možná že nám chybí právě vědomí, jak jsou nám chudí lidé ve skutečnosti blízko. A přebývá nám sobeckost.